Velikonoční trojka: Rakousko, Slovinsko & Itálie. Hory, jezera i moře. Na kole, pěšky, autem – to vše za 3 dny
Tohle byl další z našich neplánovaných výletů. Na poslední chvíli jsme dostali nabídku od známého, jestli nechceme přijet na Velikonoce k němu do penzionu v Rakousku. Lyžovat se nám už nechtělo, tak jsme se rozhodli, že vezmeme kola a podnikneme tam nějaké výlety. Nakonec z toho byl až přeaktivní víkend, během kterého jsme navštívili 3 země.
Byli jsme ubytovaní v rakouském městečku Hermagor, které má velmi strategickou polohu kousek od italských i slovinských hranic. To byla pro mě výzva – zabrousit i do těchto zemí.
Známý tu má krásné apartmány pod horami Nassfeld Apartments Ski & Bike, útulný bar, venkovní gril a v přilehlé budově připravuje michelinský kuchař lososy na všechny možné způsoby, které si u něj můžete koupit. Hned první večer jsme grilovali pražmy, to vám byla delikatesa!
Peklo na kolech kolem Weissensee
Co budeme dělat další den jsme vždycky řešili večer dopředu. A tak jsme se rozhodli, že další den vytáhneme kola. Chtěla jsem k nějakému jezeru, tak jsme podle mapy zvolili Weissensee, které bylo poblíž. Těsně před usnutím jsme naplánovali trasu přes mapy.cz a když nám to ukázalo převýšení naší trasy asi 1200m, tak jsme říkali, že to je asi nějaká blbost…
Vyrazili jsme k jezeru autem, které jsme nechali na jeho západním konci na bezplatném parkovišti. Tam jsme nasedli na kola a započali naši trasu. Bohužel kolem jezera nevedla žádná cesta, po které by se ho dalo celé objet. A tak jsme po chvilce museli vystoupat nad jezero…
Věděla jsem, že musíme nahoru, ale asi jsem si nedokázala představit jak moc! A hlavně jsme ani jeden netušil, co to bude za cestu…
Zvedala se okamžitě prudce nahoru, že jsem velmi záhy byla úplně vyřízená a musela kolo vést. To stoupání bylo nekonečné. A cesta horší a horší… Samý štěrk a šutr. Výhledy na jezero byly zhora úchvatné, ta jeho barva je prostě neskutečná, ale vychutnejte si to, když nemůžete popadnout dech.
Vycházka s kolem
A tak jsem si dala takovou vycházku s kolem – já a moje kolo jsme kráčeli svorně bok po boku a já si jen říkala, že bez něj by se mi šlo mnohem líp. Kráčeli jsme mlčky, kolo mlčelo, protože samozřejmě mluvit neumí a já do toho krpálu mluvit fakt nemohla. To bylo jediný štěstí pro Péťu, že jsem byla schopná vždycky jenom vyplivnout něco o super nápadu, když jsem ho došla a na další slova už mi nezbyl dech.
Byl to nekonečný kopec nahoru a já už byla na pokraji svých sil. Péťovo neustálé studování mapy v mobilu mi moc nepomáhalo a ani jeho hláška, že ještě asi 200m a pak to půjde dolů. V tu chvíli pro mě těch 200m bylo stejně hrozné jako kdyby řekl 200km.
Navíc ani potom stoupání neskončilo – jen se to změnilo na “nahoru – dolů”. Přičemž jsem při jízdě dolů vážně přemýšlela, že dolů je to snad ještě horší! Bylo tam totiž tolik šutrů a byly čím dál tím větší a zkopec to byl fakt slušnej, že jsem celou dobu musela brzdit a kolo se mi neustále smýkalo. Bylo to fakt peklo.
Po někonečně dlouhé době jsme dojeli na druhou stranu jezera, kde byl kemp, ke kterému vede jediná cesta a ta není od jezera.
Uklidnění v kempu
Bylo tam všehovšudy 10 lidí. Dali jsme si na zahrádce pivko a výtečný kuřecí salát a pak jsme se šli na chvilku natáhnout na molo, které až magicky vstupovalo do křišťálově čisté vody jezera.
Voda v jezeře byla tak průzračná, že člověk pořádně nevěděl, kde začíná hladina. Jen ty barevné rybičky tam chyběly, aby to bylo přírodní obří akvárko. Bylo to tam naprosto dokonalé. Téměř nikdo, jen my dva, tyrkysové průzračné jezero, sluníčko a kolem dokola hory. A kola ležela dostatečně daleko od nás, uf.
Cesta zpět…
Děsila jsem se cesty zpátky. Slečna v kiosku nám řekla, že ta cesta, kterou jsme přijeli, není vůbec pro kola. To už jsme taky zjistili. Cesta po druhé straně jezera by snad měla být lepší…
Naštěstí byla. Nejdřív vedla po asflatu, což byl úplněj balzám pro moje nohy. Pak se teda zase zanořila do lesa, protože jsme potřebovali objet horu a vzít to sedlem za ní.
Při vjezdu do lesa nás upozorňovala cedule na stromě na výskyt medvědů. V tu chvíli jsem dost znejistěla a šlapala do toho kopce bez řečí jak jen rychle jsem mohla. Péťa pak říkal, že tu ceduli si začne vozit s sebou a postaví ji před každý kopec, kam pojedeme.
Tahle cesta byla fakt moc hezká, vyhlídky na alpské hory a louky pokryté barevnými kytkami, to za tu veškerou námahu stálo.
Když jsme se opět přiblížili k jezeru z druhé strany, byla jsem opět okouzlena jeho ohromující nádherou. Vše se v něm zrcadlilo, bylo to jako z pohádky.
Za celou cestu jsme nepotkali živáčka, krom pár lidí v tom kempu. I městečko na břehu Weissensee bylo úplně mrtvé, všechno bylo zavřené. Sezóna prý začíná totiž až další víkend (27.4.19), kdy začne i jezdit výletní parník přes jezero. Nemohli jsme si tedy dát ani kafe, ani se svézt lodičkou, zato jsme si užili naprosto nerušený výlet kolem celého jezera.
Bylo to náročné, ale stálo to za to!
Italská zrcadlová jezera Lago di Fusine
Další den jsme ráno vyrazili autem do Itálie. Naše první zastávka byla u jezer Lago di Fusine, která nám doporučil večer předtím barman na penzionu. A tímto mu za to doporučení děkuju! Protože nás by to nenapadlo a bylo to prostě překrásné.
Dorazili jsme tam někdy po 9 hodině. Byla ještě zima, sluníčko teprve vykukovalo zpoza vysokých hor kolem jezer. Jde totiž o dvě jezera – spodní a horní. My si nejdřív prošli to spodní (lower – inferiore). Obcházeli jsme ho zleva a tak jsme si nechali ten nejnádhernější výhled na konec.
Připadalo mi jako bych fotila obraz na puzzle Ravensburger. Takhle krásný jezero jsem neviděla ani na Zélandu musím říct. Tohle bylo to pravé “mirror lake”. Vrcholky zasněžených Alp se v něm odrážely a vytvářely téměř totožnou obrácenou kopii. Severní stěna hory Mangart dokreslovala celou atmosféru.
Voda byla opět tak průzračná, že byl vidět každý spadený kořen nebo strom na dně jezera. Tyrkysovou barvu už ani nemusím zmiňovat. Škoda jen, že byl zavřený stánek s občerstvením na jeho břehu, to by totiž bylo kafe s tím nejhezčím výhledem, co jsem kdy měla.
Pak jsme se autem přesunuli k “upper see – superiore”. Dá se to i projít pěšky, ale my toho měli ještě před sebou hodně, tak jsme se nechtěli moc zdržovat. U druhého jezera jsme si vylezli nahoru na kámen a kochali se tou nádherou z něj.
V Kranjské Goře se prostě musíš vyfotit na kozorohovi!
Pokračovali jsme dále do Slovinska, kde jsme se stavili ve městě Kranjska Gora u jezera Jasna. Tam jsme si dali to kafíčko s taky moc hezkým výhledem a vyfotili se na kozorohovi.
Tam jsme pochopili, kam se poděli všichni turisté z Rakouska a Itálie – asi sem. Bylo tam totiž dost narváno oproti předešlým místům. Udělali z toho jezírka tak trochu turistickou atrakci, ale i tak je to tam moc hezké.
Ve Slovinsku už jsme zůstali a vyšplhali se autem až do sedla Vršić, což byl fakt mega kopec, samá serpentina a v každé jednotlivé zatáčce byla cedule s jejím pořadím a nadmořskou výškou.
Chtěli jsme tam dát nějakou ferratu, ale jelikož tam byl ještě metr sněhu, vykašlali jsme se na to a sjeli zase dolů druhou stranou. Pokračovali jsme po silnici podél tyrkysové řeky Soča, u které jsme několikrát stavěli. Na Soču jsem se moc těšila, protože jsem viděla spoustu krásných fotek. Nezklamala mě. Její barva je fakt dechberoucí.
Bylo docela teplo, tak jsme se rozhodli v ní zvlažit. Pozor ale, je strašně ledová! Člověk tam vydrží pár sekund a začnou mu odumírat nohy.
To byl ale Svinjak!
Cílem tohoto dne se nakonec stal kopec Svinjak. No kopec, spíš hora řekla bych. Která má dost opodstatněný název!
Náš výšlap jsme započali až ve 3 hodiny odpo. Péťa se mě několikrát ptal, jestli si chci dneska ještě máknout. Moje odpověď: “Jasně!” by asi spíš zněla: “Ani náhodou!” Kdybych věděla, co mě čeká…
Jen co jsme vyšli od cedule “Svinjak 3h” začalo prudké stoupání. Během pár minut (možná dokonce vteřin) jsem byla úplně vyřízená. Sotva jsem popadala dech a mezitím se snažila vykřikovat něco o tom, že neříkal, že to bude TAK prudkej kopec!
Představa, že do toho kopce půjdu 3 hodiny v kuse, mi přišla absolutně nereálná! To přece nemůžu zvládnout! Má fyzička je, jak jsem se přesvědčila během tohoto výletu, asi odejita do věčných lovišť…
Pořád jsem doufala, že se to třeba místama narovná a půjdeme chvilku po rovince nebo alespoň do méně prudkého kopce. Ne. Byl to strmej kopec celou dobu! A to jsem ještě nevěděla, co mě čeká úplně nahoře…
První část vede jenom lesem. Tam to byla pro mě asi nejhorší muka. Krpál lesem bez výhledu. Vůbec netušíte kde jste. Jen ten nekonečnej kopec. Každá minuta mi přišla jako hodina.
Pak mě napadlo, co by mi mohlo trochu zvednout náladu a pomoct přijít na jiné myšlenky. Hudba. Samozřejmě jsem nechtěla vyřvávat s muzikou po klidné přírodě, tak jsem si ji pustila jen úplně potichoučku z mobilu, který nosím ve výstřihu tílka. Pomohlo to. Trochu. V duchu jsem si tancovala a snažila se tak mentálně přenést z toho šíleného výstupu.
Když jsme po strašně dlouhé době vylezli z toho lesa a ukázal se nám první výhled, bylo mi trochu líp. Viděla jsem pod náma Bovec v nekonečné hloubce a nechápala, že jsme tohle už vyšli!
Ale co vám budu povídat, byla to muka! Prakticky celou cestu. Svačinu, kterou jsme si udělali, jsme snědli už na Vršići a neměli jsme tedy už nic k jídlu! Vodu jsme si vzali jenom jednu, což se záhy ukázalo jako obrovská chyba. Lilo ze mě jako bych vylezla z bazénu a potřebovala jsem pořád nutně pít.
Když Péťa řekl, že ještě 300 výškových metrů, málem jsem se zhroutila. To přece už nemůžu zvládnout! Polykala jsem slzy a vztek a naštvaně se sunula pomalu nahoru.
Nakonec to celkově bylo 1200 výškových metrů a 6km do prudkého kopce, což nám zabralo skoro přesně ty 3 hodiny s krátkými zastávkami na vydechnutí.
Když se najednou před námi objevil poslední proužek špinavého sněhu, neváhali jsme ani vteřinu a hltavě ho jedli, protože naše žízeň byla nekonečná. Částečně to zahánělo i náš hlad, jako takové placebo v domnění, že jíme zmrzlinu.
Poslední úsek výstupu byl taky zajímavej. Stromy už dávno zmizely, už jsme byli jen na takové skále, kterou vedla cestička. Místy jsme museli doslova lézt po té skále. Nebylo to nikterak náročné, spíš už byl člověk vysílen po celé cestě a hlavně se nesměl koukat moc za sebe, protože ta výška už byla fakt pěkná…
A pak… Neuvěřitelné se stalo skutečným! Vrchol byl na dosah! Vystoupali jsme k němu a dostavil se pocit naprosté blaženosti. Jak nad tou nádherou kolem dokola, tak tou hrdostí, že jsme to prostě dali! Přišlo mi to neuvěřitelné.
Otevřeli jsme si to jedno vrcholové pivo, které jsme s sebou měli, posadili se na okraj a kochali se tím klidem tam nahoře. Nikdo tam nebyl. Jen my dva. Byli jsme ten den zaručeně poslední dva blázni, kdo se sápal nahoru. I tak jsme všehovšudy potkali tak max.20 lidí jdoucích dolů.
Ty momenty tam byly absolutně k nezaplacení. Ten pot i skryté slzy za to stály! Odměna se dostavila v té nejkrásnější podobě. Nikdy na tyhle chvíle nezapomenu.
Jelikož bylo ale už dost hodin, museli jsme zpátky. A protože jsme museli zase lézt po těch skalách, cesta dolů netrvala o moc méně, než cesta nahoru.
Navíc byla tvořena kamínky a štěrkem ve vrchní části a suchým listím v lese, takže jsme museli jít opravdu pomalu, abychom neuklouzli.
Jak se začínalo stmívat, přicházel ke mně pomalu ale jistě panický strach z medvědů a vůbec představy být potmě v lese. Cesta byla nekonečná, klopýtali jsme přes všechny ty kameny a rozklepané nožičky nás už sotva držely. Když jsem se koukla do aplikace a zjistila, že ještě přes 2km, už jsem téměř běžela.
Byla už tma když jsme dorazili konečně dolů do vesnice. Takhle zničená jsem nebyla ani nepamatuju, jestli vůbec kdy. Než jsme započali náš výšlap, Péťa říkal, že je to v pohodě cesta, že už to jednou šel. Když jsme sešli dolů, řekl, že už na ten kopec nikdy nejde. Asi už zapomněl…
Zapadli jsme do naštěstí ještě otevřené místní restaurace, kde jsme konečně ukojili náš šílený hlad. Pak nás ještě čekala hodinová cesta autem zpátky do Hermagoru…
Vyrážíme k moři! Teda ale úplné kafe to nebylo…
Druhý den ráno jsme se ještě rozhodli zajet do Itálie k moři. Moc jsem si přála po tom všem trochu relaxu a uklidňujícího moříčka. Rozhodli jsme se pro italský ostrůvek Grado. Zdálo se to kousek, nějakých 150km. Zvolili jsme trasu přes hory přes lyžařské středisko Nassfeld. Byla to zajímavá cesta plná serpentin, rozbité silnice a strašidelného tunelu s jednou ze serpentin uvnitř něho.
Chtěli jsme ušetřit za italské dálnice, tak jsme jeli bokem, což nebyl až takový problém. Problém byly zácpy, které na trase byly. Jako by všichni jeli na Grado! A tak jsme furt někde stáli a nejvíc na mostě, který vede na ostrov.
Cesta nám nakonec zabrala snad 3hodiny. A pak nastal další horor – zaparkovat ve městě! Všechna parkoviště byla plná, že jsme tam další půl hodinu hledali místo.
Nakonec se přece jen podařilo a my už opět vyhladovělí otevřeli naši Cashback World aplikaci, zda-li tam náhodou někde nebude nějaká rastauračka s Cashbackem (proč taky nejít tam, kde mi něco z toho, co utratím, vrátí, že?). A ona byla! Kousíček od moře – pravá italská ristorante.
Ačkoliv vedle byla podobná restaurace, která zela prázdnotou, Il Panino Ristorante Pizzeria byla narvaná k prasknutí jak na zahrádce, tak uvnitř. Vypadalo to celkem beznadějně, u vchodu už čekalo pár lidí, ale když jsem ukázala svoji Cashback kartu v mobilu, číšník pokýval spokojeně hlavou: “Sí, sí!” a okamžitě nás usadil.
Dali jsme si pizzu a těstoviny s mušlemi – co taky jiného v Tálošce, že? Bylo to skvostné, prostě delikatesa! Nacpali jsme se, nechali si načíst náš nákup na Cashback kartu a hurá na pláž!
Přece jenom bylo ale 22.dubna a takové teplo ještě nebylo. Foukal navíc docela studený větřík. Na pláži bylo dost lidí, ale většina z nich měla ještě bundy nebo minimálně svetry.
Já se ale nenechala odradit, když jsem už u moře, tak se přece vykoupu, ať to stojí co to stojí! Moře bylo studené, žádné kafíčko to nebylo, spíš ice coffee.
Péťovi se nechtělo… Ale co, já kvůli němu šlapala na kole ty šílený krpály a šla 3hodiny do kopce, tak snad přežije se na pár sekund ponořit do studený vody! Zabralo to. A takhle se hezky vzájemně popostrkujeme k vystupování z hranic své komfortní zóny. A tam se teprv dějou zázraky!
Koupačka proběhla, gelato taky, pizza, těstoviny (navíc s Cashbackem) takže vše splněno a může se jet domů, i když se nám samozřejmě strašně nechce. Měli jsme to ještě pořádný kus cesty zpátky do Brna, tak jsme tentokrát už najeli na italskou dálnici.
A ještě mám pro vás jeden CASHBACK TIP:
Po celém Rakousku získáte Cashback u všech benzínek OMV přes náš tzv. eVoucher. To znamená, že vy si přes naši Cashback World aplikaci koupíte tuto elektronickou poukázku (v hodnotě 30, 50 nebo 100EUR) a s ní pak u pokladny zaplatíte (ukážete čárový kód).
Nejlepší na tom je, že díky tomu máte mnohem lepší kurz, než když platíte normálně bankovní kartou. Schválně jsem to vyzkoušela zaplatit jak eVoucherem tak platební kartou a koukněte kolik mi strhli za 50 EUR:
Bankovní karta: 1315,16 CZK (kurz 26,302)
eVoucher: 1284,10 CZK (kurz 25,682)
To je rozdíl víc jak 30 CZK!
Plus z toho mám ještě Cashback 12,84 CZK + 6,42 CZK z uplatněné slevové poukázky, takže platit přes eVouchery se jednoznačně vyplatí.
Tady máte krátký videonávod, jak OMV eVouchery koupit:
Závěrem bych chtěla říct, že Hermagor je super základna na rozličné výlety ať už v létě na kolo, vycházky, treky nebo lezení po skalách, tak v zimě na lyžovačku. Navíc to máte kousek k moři a během jednoho můžete úplně v klidu zvládnout navštívit 3 země.
A kolik nás tam co stálo?
Nafta OMV – 100 € (Cashback World eVoucher)
Dálniční známka Rakousko 10 dní – 9,20 €
Oběd kemp Diving Weissensee (2x kuřecí salát, 2 piva) – 25 €
Kranjska Gora 2x kafe u jezera – 4,30 €
Večeře pod Svinjakem – 29 €
Snídaně v Nassfeld Apartments Ski & Bike – 6 x 6 €
Večeře v Nassfeld Apartments Ski & Bike – 4 x 10 €
Lososí tatarák – 2 x 8,80 €
Grado Il Panino Ristorante Pizzeria (pizza, těstoviny, 2 x víno) – 29,90 € (Cashback Card)
2 zmrzliny po 2 kopečcích – 5,40 €
Mýtné Itálie (Udine – Tarvisio) – 9 €
Ujeto: 1560 km
Pro více hezkých fotografií navštivte mou FOTOGALERII a vyberte si jednotlivé země 🙂
Nemáte ještě Cashback kartu a chtěli byste dostávat peníze ze svých cest? Získejte ji ZDARMA ZDE:
